Restaurace Cesta Časem Praha Dejvice

Při průchodu do restaruace na vás vyhlédne sdělení, že máte vyčkat, že budete usazeni. Přišli jsme dva a v celé restauraci seděli jen další dva lidé. Nekuřácké místo lehce odděleno od kuřáckého vzhlíželo nadějně a tak jsme byli usazeni. Jídelní lístek bohatý, různorodý. Masitá i nemasová jídla, pití jak se patří na výběr.

Číšník nám přinesl objednané nealko a i když si do nealka pomerančový kousek nedávám, byl tam. Vyndat, sníst, kam odložit? Přece jen se pomeranč moc do pití nehodil.
Výběr nám trval asi 5minut, přeci jen, člověk s hladovým břichem pomalu rozmýšlí.
Vybráno, ale číšník nikde. 10minut, vyhlížíme na bar ke vchodu, číšník se vesele baví s kolegou a nás si ani nevšimne.
15minut, neodejdeme? Číšník stále nikde!

Následně se nám ho podařilo „ulovit“ přísnějším pohledem. Bez omluvy a s otázkou jakoby uhnaně přispěchal s naléhavou otázkou: „Tak máte vybráno?!“
Jeho rozpačitost při našem objednání byla viditelná, personál zde asi nebude vyučen v oboru. „Číšníkovské“ jednání mu rozhodně chybělo už na pohled, natož při mluvení.

Nechtěli jsme zdržovat, a tak já mám objednány Špagety s kuřecím masem, hříbky. Na druhou objednávku Parmazánová omeleta se zapečeným chřestem máme otázku: psáno s Bernskou omáčkou. Číšník evidentně tohle slyší poprvé a s několika slovními přehmaty se odchází do kuchyně zeptat. 1minuta, je zpět, že to je „taková omáčka, em, s em, nó, takovým, jak se to … hořčicí“. „A kolik je té omelety? Mám si k tomu dát přílohu? Co třeba ty Smetanové brambory po mlynářsku? Co to je?“ Číšník znovu odchází do kuchyně, protože si nemůže vzpomenout, teď mu to právě vypadlo z hlavy. Brambory se smetanou a trochou slaniny to jsou, nám vesele oznamuje, po tom co už při vypitém pití zde sedíme 20minut bez objednávky.
„A je ta omeleta velká, přeci jen dát si brambory a omeletu …“ Za přitakání, že to nemá smysl potvrzuje, že omeleta je velká a určitě se najíme.

V restauraci sedíme už cca 45minut, jídlo nikde.
Pojďme se podívat na interiér. Dřevěné obložení, dlážděná podlaha, těžké stoly a židle s kováním. Strop kruhový, s jakýmysi kovovými patinovanými velkými chrliči vody. Lustr kovový, výzdoba obrazy různého typu, a hodinový stroj … odtud restaurant Cesta časem, asi.

Interiér. Hezké, ale chladné a kovové prostředí.

Na první pohled hezký interiér, ale když tu sedíte sami tři čtvrtě hodiny a číšníka nevidět, natož jídlo, tak zjistíte, že interiér působí studeným dojmem a připadáte si tu malý a bezmocní, rozhoně ne pohodlně a útulně.
Jídlo se nese.
Jásat je ale předčasné. Špagety s hříbky a omeleta. Nevím jak jiní zákazníci, ale když jdu do restaurace, tak se tam jdu najíst, příjemně posedět, napít a případně gurmánsky ocenit kuchyni.
Špagety vypadají pěkně, voní krásně, smetana, houby. Jen ten talíř je nějaký velký. Aha to není talířem, špaget je méně než čekáte. O dost! Přijdete-li do restaurace a dáte si ve velmi kvalitní restauraci špagety, tak v 90% máte talíř naplněn z 70%. Zde špagety zabírají sotva 40%. Mírně vytáhnu obočí a podívám se na spolustrávníka na jeho porci omelety. Moje obočí se vytáhlo ještě výš a její obočí už vytažené nahoru je.
Zapomněl jsem napsat číšníkova slova při pokládání omelety na stůl: „Mnó, možná ste si ty brambory radši měla dát, ono toho moc není.“ … Chápete? Číšník, který vám poradí, že je jídla dost a poté co to asi prvně vidí, řekne, že toho je vlastně málo! A ještě se trochu odrzle usmívá.
Omelata byla avizována jako Parmezánová Vaječná omeleta se zapečeným chřestem a omáčkou. Byl to kus hezky nadýchané omelety s uvnitř několika nudličkami chřestu, kolem několik nalití omáčky.
„Všechno v pořádku?“ ptá se naivně číšník z restaurace Cesta Časem. „No čekali jsme trochu víc. Sám jste říkal, že omeleta je velká, že si přílohu dávat nemusím!“ … Nejsme velcí jedlíci, ale porce byly opravdu malé. Omeleta nevíc parmezán nikdy neviděla. Že by kuchař nečetl první slovo z názvu jídla „Parmazánová …“.

Bohužel nás číšník „dorazil“ slovy: „To víte mi nejsme žádná obyčejná restaurace, sem dělníci na jídlo nechodí. Naším krédem je aby si lidé jídlo hlavně vychutnali, zažili!“
Konsternováni jsme byli oba: „To si z nás děláte srandu, ne!?!“ Číšník se zaraženě usmívá a my se dáváme raději do ochutnání jídel. On odchází.

Špagety za 139,- byly moc dobré, porce ale minimalistická, jak říkal číšník, dělník by se zde nenajedl. Ovšem ani já jsem se zde nenajedl a opravdu nesním mnoho jídla.
Omeleta za 129,- byla krásně nadýchaná, chyběl v ní parmazán a o dost víc vajíček.
Pití Kinley Ginger Ale 2x po 32,-

Číšníka jsme už neviděli.
Pro talíře si přišel jiný pán. S deskami pro placení přišla slečna číšnice a odcházela také ona. Bohužel nám to nedalo a zážitek z jejich „zážitkové restaurace“ si vyslechla ona, i když za to rozhodně ona nemohla.

CESTA ČASEM, restaurant, byl pro mě nemilý zážitek z jídla, obsluhy a prostředí.

Nevím zda majitel chce takovou „chytrou“ obsluhu, „kvalitního kuchaře“, nebo jen prostě šetří …

Naše hodnocení:
Poloha hospody: 70%
Obsluha: 40 %
Atmosféra: 50%
Výběr jídla: 80%
Výběr pití: 70%
CELKOVÉ HODNOCENÍ: 62% 

Příspěvek byl publikován v rubrice Praha se štítky , a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.